Rally2.com rally video videa sprint crash foto fotografie

  
Info
ISSN: 1213-9173
Vydává:
Rallysport Příluky
Šéfredaktor:
Ing. Pavel Zvonek
Vedoucí týmu:
Štěpán Forman
Doporučujeme
Nyní naše stránky prohlížejí 2 host(é) a 0 uživatel(é).


Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde.



  
Barum rally
nejen 2008
eShop.Rally2.com
internetový obchod



 
Za rally po Evropě

.: Ukrajina 2005 – Polonina Čorná hora, Polonina Svidovec
Posláno Středa, 15 Červen 2005 @ 13:37:48  Vytisknout  Poslat článek známým
Autor článku: Pavel Zvonek


Ukrajina 2005 – Polonina Čorná hora, Polonina Svidovec
(dvě pohoří, krásné počasí, levné pivo, strašné WC a hodní lidé)
26.5. - 4.6. 2004
1 hřivna = 5 kč



Účastníci:
David, Klára, Pavel – který vše zapsal


Mým dlouholetým přáním bylo, podívat se do některé ze zemí bývalé SSSR. Ukrajina je nejblíže a navíc nostalgické vzpomínky na společný stát první republiky se Zakarpatím určily, že toto přání bych si mohl splnit právě v této obrovské východoevropské zemi. Můj výlet však stále oddalovala víza, která jsem neměl chuť vyřizovat ani platit. Když na konci roku 2004 proběhla na Ukrajině tzv. oranžová revoluce, Viktor Juščenko přežil otravu, zfalšované volby a stal se prezidentem, tušil jsem změny k lepšímu. A skutečně, když 31.3. Juščenko podepsal dočasné zrušení víz, moje politické předpoklady se potvrdily. Okamžitě jsme začali plánovat trasu a dohodli termín. Původně měla mít naše sestava 4 členy, ale v případě Kolni zasáhla vyšší moc, takže se na Ukrajinu chystala klasická bulharská sestava.


Čtvrtek
Narychlo kupujeme nějaké vybavení a trochu jídla. Přemýšlím jak se nejlépe vypořádat s cestou a v hlavě se rodí geniální plán, jak se rychle dostat na Ukrajinu. Má však jednu slabinu. Autobus který jede z Brna do Trenčína bývá bohužel často plný. Naštěstí máme v záloze Zraďu, který je ochotný nás do Trenčína dovést. Když nám Klára píše sms o tom jak je bus plný, jsme opravdu nuceni Zraďu využít. Autem přijíždíme kolem půlnoci do Trenčína, kam za chvilku doráží Klára a tak společně čekáme na vlak, který jede v 1:28 přímo do Michalovců.


Pátek
Raději si kupujeme místenku za 15 sk (cesta 470 sk) a v klidu nastupujeme do kupečka. Většinu cesty prospím, i když mě ze začátku pěkně otravuje mladík, který si čte za světla knížku. Do Michalovců vlak přijíždí s malým zpožděním, po půl osmé. Očekáváme, že bus už na nás nebude čekat. Přesto však míříme k nejomšelejšímu autobusu na nádraží a skutečně je na něm nápis Užgorod. Kupujeme lístky (85 sk) a míříme na východ. Konečně jsme na hranicích a provádíme byrokratické formality. Každý musí vypsat papír se jménem, cílem cesty a dalšíma kravinama. Řidič říká, že celníci latinku stejně nepřečtou, ale něco tam prej musí být. Skoro cely autobus vypisuje jako místo pobytu jednu ulici v Užgorodě. Přestože jsme na hranicích jediný bus, trvá to 1,5 hodiny, než nás pustí dál. Konečně jsme na Ukrajině a já jsem hodně překvapen. Čekal jsem to tady strašné, ale oproti východnímu Slovensku je to pozvolný přechod. Nejvíc nás překvapují moderně oblečená děvčata na vysokých podpatcích. Navíc když vidíme vlakové nádraží v Užgorodě, padá nám čelist. Opravdu krásná budova, včetně parádních mramorových interiérů. WC na autobusovém nádraží nás však opět vrací do reality. Tekoucí voda je tady nadstandard (voda je skladována pouze v pet – flaškách) , tak jak jsme se s tím během naší cesty setkali ještě mnohokrát. Vyměňujeme v moderní bance nedaleko nádraží dolary. Pak si najdeme bus směr Rachiv. Kupujeme lístky (22,5 hř) na nádraží – je to výhodné neboť jsou včetně místenky a chystáme se na příšernou cestu. Byť je to pouhých 210 km, cesta trvá kolem 7 hodin. Můžou za to cesty, ne zrovna nejmodernější busy, ale hlavně řidiči, kteří zastavují kdekoliv. Těsně před Rachivem jsme nuceni cestu přerušit. Zahraniční kamion totiž spadl do hlubokého srázu směrem na železnici a cesta je zablokovaná. Naštěstí se asi po necelé hodině zjišťuje, že kamion nepůjde vytáhnout, takže je doprava opět spuštěna. Konečně jsme v Rachivu. Na autobusáku zjišťujeme , že do hor už nic nejede, tak jdeme do hospody vymyslet další postup. Dáváme si výbornou polívku (1,1 hř) a pivko Oboloň (2 hř). Davoš kupuje v magazínu velký sýr za 4 hř a obdivuje zručnost místních prodavaček při práci se sčotem. V obchodě ještě nakupujeme vodu a jdeme zkusit taxi. Řidič chce 70 hř za cestu do obce Luhy. Cenu srážíme na 60 hř a sedáme do rozvrzaného žigulíka. Po odbočení z hlavní cesty nás čeká pravé peklo. Cesta je samá díra, výmol a kamení. Taxikář jede celou cestu na dvojku a kličkuje ze strany na stranu. Místní dívka, která se po cestě snaží jet na kolečkových bruslích na mě působí jako zjevení. Už nikdy si nebudu stěžovat na nerovný asfalt pro in-line. Těch 20 km nám trvá asi hodinu. Cestou kecáme s taxikářem a dovídáme se, že jeho děda padl při těžkých bojích u Liptovského Mikuláše na konci války. Je něco po desáté a my se za obcí Luhy vydáváme směr národní park. Teda aspoň doufám, že jsme za Luhama, protože je tma. Ztrácím přezku z batohu, takže se vracíme na místo, kde jsme vystupovali z taxi a šikovný Davoš ji nachází. Ve tmě obcházíme něco o čem si myslíme, že je to brána do parku a po půl hodince nacházíme vhodné místo na spaní. Nerozděláváme stan a dáváme si noc pod širákem. Je příjemné teplo.


Sobota
Ráno je na cestě vedle nás docela živo. Jezdí náklaďáky pro dřevo a místní ženou krávy do hor. Kolem 9 vstáváme. Pár metrů od nás je potok, takže se pořádně koupeme v ledové vodě. Čistí a po vydatné snídani v 10:30 vyrážíme. Cesta vede po prašné cestě , která mírně stoupá. Míjíme pár usedlostí s místními lidmi a stále stoupáme proti proudu Bílé Tisy. 11:15 přicházíme k soutoku s potokem Balcatul a odbočujeme do leva. Po chvíli dáváme pauzu u studánky a nabíráme vodu. Začíná být pořádné horko. Cesta je docela přehledná, ale několikrát ji musíme konzultovat s mapou, abychom měli jistotu. Před 13 hodinou se dostáváme k zemědělské usedlosti a od potoka obdivujeme mohutnost Pop Ivana, který se před námi zjevil v celé kráse. Babička z usedlosti se diví proč se trmácíme do hor. Říká nám, že jsme měli počkat na mašinu. Pokračujeme dále a před točnou na svážení dřeva odbočujeme doprava na úzkou pěšinu do prudkého stoupáku. Je horko i v lese a my si uvědomujeme, že už možná nebude možnost nabrat nějakou vodu. Na palouku kam se za chvíli dostáváme je přímo nesnesitelně a zachraňují mě jen zbytky sněhu, ve kterých se ochlazuju. Vylézáme z lesa a cestička se začíná ztrácet v jalovcích. Je to opravdu hodně nepříjemné. Strašné horko a škrábající jalovce. Jediné co mě momentálně drží nad vodou je velká sněhová plotna v dáli přede mnou. Těším se jak do ní spadnu. Ochlazením ve sněhu se rychle vrací síly, takže zase postupujeme a hřeben. Pořádně schváceni jsme 15:45 konečně na hřebeni. Na bývalé československo – polské hranici. Rozhodujeme se pro pauzu, protože toho máme plné zuby. Nemáme moc vody, takže vaříme ze sněhu a pořádně svačíme. Na hřebenu vidíme četné pozůstatky 1. světové války. Zákopy, příkopy a kulometná postavení. Je čas pro výstup na vrchol. 17:15 jsme na vrcholu (2020 m) a prolézáme zbytky polské meteo stanice. Svého času byla nejmodernější v Evropě, ale dnes začínají mít i zdi špatnou statiku. Schodiště je částečně zřícené, ale přesto se, byť trošku dobrodružně, dostáváme až do nejvyšších míst. Bylo to příjemné zpestření naší cesty. Po prohlídce sestupujeme opět do sedla a pokračujeme hřebenem směr Hoverla. Opět několikrát kontrolujeme mapu a pomalu začínáme hledat příhodné místo na stan. Nejradši bychom ho brali někde u zdroje vody. Nic takového, ale nenacházíme takže 19:15 nepohrdneme sněhem pod vrcholem Balcatulu (2010 m) s překrásným výhledem na okolní hory i vzdálená rumunská pohoří. Za 1. světové války bylo toto místo mohutně opevněno vojsky Německa a Rakousko-Uherska. Dodnes je zde dokonce i spousta ostnatého drátu, který i po 90 letech stále plní svou funkci. Dáváme pozor, abychom se do něho nemotali jako vojska ruské armády útočící na tyto mohutné hřebeny. Je krásné počasí, i když v dálce občas zahřmí, takže důkladně kotvíme stan. Nemáme vodu, takže stále vaříme ze sněhu. Kolem 22 zalézáme do stanu a jdeme spát.


Neděle
Po 7 hodině se budíme do krásného rána. Davoš opět vaří čaj ze sněhu a já zatím v jednom kulometném hnízdě přijímám sms z domova. Chytáme rumunské operátory. Inu hranice není daleko. Vaření ve sněhu nás stojí docela dost času, takže vyrážíme až před 10 hodinou. Dneska je hlavním cílem vystoupit na Hoverlu, čili nás čeká ještě několik kopečků a cesta nahoru a dolů před závěrečným výstupem. Překonáváme masivní Brebeněskul (2035m) a míjíme Poláky, se kterými jsme včera vykládali. Davoš jde trochu jinou cestou. Občas je od nás docela daleko, ale stále se máme na dohled. Pod vrcholem Komnatek se opět setkáváme. Obdivujeme síť zákopů a už společně spekulujeme jak překonat velkou sněhovou plotnu pod strmým a skalnatým vrcholem Turkul (1933 m). Davoš se propadá skoro do pasu, takže plotnu raději složitě obcházíme. Vrchol Turkulu se dá jako většina ostatních kopců obejít, ale my se na něho chceme podívat, takže postupujeme strmou a úmornou cestou vzhůru. Ve 13:30 už na něm stojíme a odměnou je nám překrásný výhled do okolí, včetně majestátního vrcholu Horverly, která se odsud zdá být docela blízko. Slunce opět šíleně útočí na nekryté části našeho těla, ani krém už nepomáhá. Přestože se Hoverla zdá být velice blízko, je to ještě pěkný kus cesty, navíc s nepříjemným a únavným sluncem. Nějaký pořádný pramen s vodou taky nepotkáváme, takže se snažíme vystačit s tím co máme. Pokračujeme dále. Konečně překonáváme všechna sněhová pole, výstupy i sestupy a kousající jalovec a konečně stojíme na posledním vrcholu. Dále se už tyčí jen Hoverla. Dáváme si malou pauzu na jídlo. Tuto pauzu nám nechtěně zpestřuje trojice lyžařů, hledajících, řekl bych tak o týden později, výhodné sněhové podmínky. Slézáme do sedla a už útočíme na vrchol. Vše se odehrává v tradičním pořadí. Davoš, dlouho nic, pak já a Klára. Asi v polovině výstupu mě napadá, že bych se mohl pokusit získat cenný Davidův skalp. Přidávám do kroku a neuvěřitelně pracně smazávám ztrátu na Davida. Nedaleko vrcholu ho dostihuju a hecuju, kdo se dotkne dřív vlajky. Myslím, že málokterý z funících turistů mířících na vrchol končí výstup 40 metrovým sprintem s batohem. Bohužel jsem dal všechny síly do výstupu, takže David má ve sprintu navrch a už se mi nedaří ho předběhnout. Nevadí, aspoň sem se hecnul a udivené pohledy skupiny Poláků stály za to. Než dorazí na vrchol Klára, jsme na nevyšším bodě Ukrajiny sami. Jsou tři hodiny a slunce stále pálí. Děláme vrcholová fota a taky se naše trojčlenná výprava nechává vyfotografovat jedním Ukrajincem. Jeho manželka se ptá jestli jsme s Davidem bratři. Není mi jasné jak na to přišla. Vždyť máme jen stejná trička, batohy, klobouky, kalhoty a trochu podobné ksichty. No je čas na sestup. V dáli ještě odhadujeme naši další cestu a valíme dolů. Je to docela prudký padák do sedla. Kousek pod sedlem je pramen a my se s chutí u něho chladíme. Další postup nám občas ztěžují sněhové jazyky. Pro nás to není taková hrůza, ale chudák Klára se spálenýma nohama boří až po kolena. Postupně se pěšina mění v lesní cestu, takže je další pohyb docela příjemný. Traverzujeme mohutné svahy Pietrose. V těchto místech je už dostatek vody, takže se často osvěžujeme v chladivých potocích. Pomalu začínáme hledat nějaké parádní místo na přespání, nejlépe se sprchou. Několik potoků míjíme a cesta už začíná být únavná. Vzdálenosti se zdají být malé, ale tím jak neustále traverzujeme svahy se cesta neustále neuvěřitelně prodlužuje. Už toho začínám mít dost a ostatní taky. U dalšího potoka se už zastavujeme. Na rozdíl od komerční Hoverly tady nikoho už nepotkáváme. Je 20 hodin a slunce zapadne každou chvíli, takže provádíme rychlou koupel v potoce. Ani nám nevadí, že jsou kolem zbytky sněhu, takže je pořádně studený. Opět vaříme a obhlížíme šrámy, kterými se na nás podepsal náročný den. Nejvíce neplechy natropilo slunce. Klára má hodně nepříjemně spálené nohy a my na tom nejsme o moc líp. Puchýře za velký problém nepovažuju. Nálada, je ale dobrá, hodně k ní přispěla osvěžující koupel v potoce. Kolem 22 jdeme spát.


Pondělí
Včera to byl moc náročný den. Ráno se budíme už v 7 a hned nás zajímá počasí. Je jasné, že zase bude pořádný pařák. Kláře nestačí jen spálené nohy, ale jako bonus si je nechává ještě pořádně napuchnout. Sice skoro ztrácí kotník, ale do bot se vleze, takže můžeme pokračovat. Dnešním cílem je sestup do vesnice Kvasy, kde plánujeme poradu a další plán cesty. Cesta to běžně není náročná, ale teď v šíleném horku strašná. 10:30 vyrážíme. Po vrcholem Šešulu musíme sestup kontrolovat s mapou a buzolou. Vybíráme správnou a hodně pohodlnou cestu. Cestou míjíme trosky staré mlékárny. Horko neustává a tak nás drží nad vodou jen občasný stín lesa a pivo, které se chytáme koupit v magazínu ve vesnici. Ve 13:45 konečně vidíme zbytky rozkradeného a rozebraného hotelu v Kvasech. Ještě pár minut a už okupujeme místní magazín. Cena piva je 1,5 hř a zmrzlina je ještě levnější. Ještě otočíme rundu a vydáváme se do centra vesnice. Cestou nás klepne do očí nově vybudovaný hotel u cesty. Je to na místní poměry velký luxus. Dokonce na splachovacím záchodě teče voda. Ceny jsou však hodně drahé, teda na místní poměry. Pivo stojí 3,5 hř a skvělý boršč kupujeme za 7,5 hř. Davidovi to nestačí, takže žere ještě asi dva další chody. Začíná se stmívat, takže se rozhodujeme pro stanovaní u rozkradeného hotelu. Místo je to příjemné a navíc je nedaleko pramen výborné minerální vody. Cestou ještě Davida napadá, že prolezeme odvodňovací kanál pod železničním náspem. Sice to chce po chvilce cabrání ve hnusné vodě a bahně vzdát, ale Klára ho hecuje ať akci dokončíme. Bohužel i já se nechávám vyhecovat, takže kanál opouštím s mokrýma ponožkama a batohem. U hotelu zjišťuju, že jsem někde ztratil čelovku a pokouším se ji najít, takže zase sestupuju do kanálu. Ve tmě se mi to nedaří, takže hledání necháváme na ráno a v 22 uleháme pod širák.


Úterý
Brzo ráno, ještě po tmě, začíná v horách hřmít. Za chvilku začínají i na naše spacáky dopadat první kapky. Zatím je to jen slabé mrholení, ale rychle se dohodneme s Davidem a po tmě začínáme stavět stan. Mezitím déšť podstatně zesiluje, takže do čerstvě postaveného stanu uleháme docela mokří. Je ale teplo, takže nám to ani moc nevadí a po chvilce zase usínáme. Před stavěním stanu se mi podařilo v prudkém svahu najít mou ztracenou čelovku, takže náladu mám opět dobrou. O půl desáté nás už budí sluníčko. Stan usychá a to je paráda. Vaříme nějaké jídlo a vydáváme se opět do magazínu. U minerálního pramene bereme vodu a čistíme zuby. Našim dalším plánem je dát si pivko a zeptat se, kdy jede autobus do Jasině. V magazínu nás překvapuje, že paní nám nedokáže vzít 50 hř (asi 250 kč), protože by nám prostě nedokázala vrátit. Když se ptáme na spojení, přitočí se k nám chlapík s tím, že můžeme mluvit v klidu česky. A opravdu, Vasil, jak se náš nový kamarád jmenuje umí perfektně česky. O autobuse říká, že ten jede až jede. Stačí se prej postavit k cestě a až nějaký pojede, mávnout rukou. Z Vasila se vyklubal velice chytrý člověk, znalý historie a mající velký přehled. Probíráme českou i ukrajinskou historii, vzpomínáme na prvorepublikové časy a půlhodiny příjemně letí, zatímco venku je pěkná průtrž mračen. Inu i to pivo si umíme načasovat. Rozhodujeme se, že pro cestu do Jasině použijeme vlak. Ještě jsme s ním nejeli, tak proč to nezkusit. Vlak jede kolem 19:30. Déšť přestal, takže se loučíme s Vasilem a jdeme do centra vesnice. Protože máme čas, jdeme ještě do hospůdky něco zakousnout. Dáváme si klasicky opět vynikající boršč a nějaké maso. Taky zkoušíme i jiné druhy piva. Lvovské nám taky docela chutná, ale pivo Bile, bych pivem radši ani nenazýval. S prvorepublikovou říkankou na rtech "Od Jasině do Aše, republika je naše," vyrážíme na vlakové nádraží. Ptáme se chlapíka, kde je pokladna a ten se nás zase ptá, jestli jsme Češi nebo Poláci. Když mu říkáme, že Češi, usměje se a každému nám dá dva ořechy. Vlak do Jasině stojí 1,3 hř. Cestou si k nám na dřevěné sedačky sedá opilý pán. Oblíbil si zejména Kláru, ale ani my nejsme ušetřeni několika polibků. Konečně vystupujeme v Jasini. Je to takové malinkaté městečko. Míříme po hlavní cestě přímo do centra. Přestože se již pořádně šeří, málokteré auto je osvětleno. Největší respekt máme z neosvětlených Kamazů, plně naložených dřevem a řítících se 90 km rychlostí setmělou obcí. Ve stánku kupujeme limonádu, ale potvrzuje se, že jako většina ostatních Ukrajinských není moc dobrá. Cestou vyhlížíme lávku, kterou plánujeme překonat řeku Tisu. Jsme v centru městečka a v jedné z hospůdek si dáváme pivko. Je tu hodně veselo. Místní dívky dneska maturovaly a na pořadu je velká oslava na diskotéce. Po druhém pivu mě Davoš hecuje, že sem měkký jít na ukrajinskou diskotéku. Překonávám se a sám jdu na disco. Vstupné stojí 2 hř a vybírá ho asi 70-ti letá babuška se šátkem. Mám úplně špinavé kalhoty, ale ve tmě to naštěstí není vidět. Kecám s místníma holkama a za chvilku se vracím zpět za Klárou a Davošem. Na diskotéku se vydává ještě Davoš a já si zatím objednávám vynikající šašlík za 12,5 hř. Davoš si na diskotéce dává pivo a vrací se docela nalitý, takže si ani nedokáže vychutnat objednaný šašlík. Je po půlnoci, takže to radši balíme. Máme v plánu najít lávku přes řeku a za ní postavit stan. Bohužel ve tmě se nám to vůbec nedaří, takže neustále chodíme tam a zpět. Prolézáme snad všechny uličky městečka plné kaluží, ale lávku ne a ne najít. Začínám se s Davidem hádat, kdo za to může. Nakonec docela pohádání stavíme stan přímo v dědině, na plácku asi 50 metrů od hlavní cesty. Nechce se mi spát s Davidem pod jedním stanem, ale Klára mě ukecává, takže nakonec naštěstí vlézám do stanu. Za chvíli totiž začalo pršet.


Středa
Budíme se až před 11. Už neprší, ale je nízká oblačnost. Včerejší hádku neřešíme a přemýšlíme, kde vyměníme peníze, které nám začínají docházet. Chceme si dát někde polívku, ale v magazínu žádná není, tak si dáváme aspoň pivo. Zatímco pijeme přichází za námi děda s ošklivou lupenkou na rukách. Dávám mu 25 kopějek a sem moc rád, že hned odchází. Klasicky tu není záchod ani voda, takže chudák Klára už tradičně musí do kadibudky na dvůr. Ptám se prodavačky, kde je možné vyměnit dolary a ta nás odkazuje na bazar. Jsme na bazaru a hledáme směnárnu. Nikde ji nevidíme, takže se ptám paní kde je. Tam ten chlapík v oranžové bundě, to je směnárna, odkazujeme mě paní na místního veksláka a prodavače zeleniny. Nechceme peníze takto pokoutně měnit, takže se pokoušíme hledat banku. Docela s úsměvem bereme na vědomí, že nás každý posílá na bazar, ale nakonec se nám přece jen podaří banku najít. Je to stará oprýskaná budova s poštou. Vcházím dovnitř a ani mě nepřekvapuje, že se zde dolary nemění a pán mě posílá na bazar. Tak tedy jdeme na bazar. Mířím přímo do směnárny "oranžová bunda" a cvičně měním 10 dolarů. Vekslák ani nehne brvou a okamžitě vytáhne balíček bankovek. Pohoda transakce mě přesvědčí a já ještě měním dalších 20 dolarů, zatímco vekslák ani nepřerušil hovor se svými kamarády. Tak máme peníze, takže kupujeme vynikající teplý chleba a nějaké drobnosti. To co se nám v noci vůbec nedařilo, tedy najít lávku, za světla zvládáme za dvě minuty. Je něco po druhé a my stoupáme vzhůru do hor, směr turbáza Drahobrat, vstříc více než kilometrovému převýšení. Procházíme kolem chaloupek místních usedlíků a doufáme, že jdeme po správné cestě. Občas se ptáme místních na cestu. Zacházíme do lesa a je nám jasné, že ani podle mapy asi nezvládneme jít správnou cestou, ale doufáme, že na hřebeni se snad opět nalezneme. Cesta stoupá vzhůru velkými serpentinami. Počasí je opravdu skvělé, obloha je vyčištěna nedávnými dešti. Konečně jsme na hřebeni, ale nevíme kde. Dlouho se hledáme v mapě a nakonec zkoušíme jeden směr. Asi po kilometru cesty se mi to nezdá a i buzola ukazujeme, že se vlastně zase vracíme do Jasině. Konečně narážíme na lidi a ptáme se jich na správný směr. Opravdu jdeme špatně, takže se zase musíme vracet. Potkáváme děti ze salašů. Opravdu tady nemají lehký život. Klára jim aspoň dává nějaké bonbóny. Sice jdeme na Drahobrat úplně jinou cestou než jsme plánovali v Jasini, ale aspoň víme, že jdeme dobře. Počasí je opět skvělé a v dáli září Bliznica se spoustou sněhových polí. Jsme nedaleko turbázy a už dokonce vidíme místní vleky. Drahobrat je ukrajinské lyžařské středisko, ale nevypadá to tady moc dobře. Kolem 18:30 jsme pod hotelem a přemýšlíme co dál. Je čas takže plánujeme, že si dáme zase nějaký ten boršč. Tušíme, že to bude v hotelech drahé a opravdu. Pivo stojí 4,5 hř a boršč 10 hř, paradoxně byl to ten nejhorší co jsme na Ukrajině jedli. Na druhou stranu má hotel splachovací záchod, i když je společný a vodu z kohoutku se mi taky nepodařilo pustit. No radši vyrážíme zase do hor, tentokrát přímo pod lyžařským vlekem. Je to docela fuška, ale počasí a výhledy jsou fantastické. Kolem 21 nacházíme vhodné místo na stan a opět obdivujeme překrásný západ slunce. Cítíme, že v noci bude chladno. A opravdu, se západem teplota prudce klesá.


Čtvrtek
V 7:30 vylézám ze stranu. Je pokrytý jinovatkou, takže v noci mrzlo. Počasí trochu kazí nízká oblačnost, která se naštěstí začíná trhat. 9:30 vyrážíme vstříc nejvyššímu vrcholu poloniny Svidovec – Bliznici (1881 m). Je opravdu nádherně. Zbývá poslední prudký stoupák a stojíme ve výšce 1881 m s nádherným kruhovým rozhledem. Fotíme se ukládáme si do paměti další pokračování naší cesty, shora krásně viditelné. Skvělým orientačním bodem je vysílač na vrcholu hory Terentin (1388m) která je poslední na naší cestě do Rachivu. Sestupujeme do sedla a dále míříme po vrstevnici směrem k turbáze Perelesok. Cesta většinu vrcholů míjí a je vcelku pohodlná. Navíc se nám daří vždy vybírat správný směr, takže ani moc nebloudíme. V jednu jsme u Turbázy, no spíše u několika nic moc chalup a rezavého vleku. Za vlekem přebírá navigaci Davoš a hned blbě odbočujeme. Naštěstí naše bloudění není moc velké, i když jeden kopec musíme zbytečně vylézt, což nás stojí nějaké síly. Pár desítek minut a vysílač je konečně vedle nás. Odtud již vede kamenitá, byť nepříliš pohodlná cesta z první republiky. Je to již jen z kopce. Asi po půl hodině přicházíme k pramenu, parádně se hodícímu na hygienu před vstupem do civilizace. Že není teplý, asi není třeba zdůrazňovat. Takové umytí hlavy je pořádné utrpení. Snad jako důkaz toho, že máme opravdu štěstí na počasí se pod námi v údolí objevuje černý mrak a dole mimo nás začíná pršet. Prostě paráda. Dál sestupujeme po cestě a občas si nějakou serpentinu zkrátíme. Rachiv vypadá pod mohutnou hradbou kopců fantasticky. Kousek nad městem někde zapomínáme odbočit, takže nás cesta dovede asi 2 km od centra, ale to není taková hrůza, i když jít po cestě plné smradlavých aut není ani žádný med. Jdeme zjistit, jak to jede do Užhorodu. Zrovna jeden spoj odjíždí, ale nám se nechce tak rychle odjíždět z Ukrajiny. Další jedou až brzo ráno, takže přemýšlíme co dál. Chceme vyměnit nějaké peníze, ale všude v bankách je zavřeno. Nakupujeme v magazínu nějaké vody na cestu a já se podivuju nad kulturou prodeje masa v prodejně. No určitě to nebyl EU standart. Přemýšlíme kde přespíme a já zatím obdivuju motorkáře, který si to po Rachivu frčí s tankistickou přilbou na hlavě. Říkáme si, že nejlepší bude si sednout na pivo a situace se nějak vyvrbí. A opravdu. Za chvilku si za námi sedá jeden Němec z Drážďan a Klára může na Ukrajině poprvé plně využít svých jazykových znalostí. Za chvilku si za námi ještě sedá jeden Ukrajinec a naše překvapení nebere konce, když v něm poznáváme chlapíka, který nás líbal ve vlaku. Snad aby si ho David upamatoval, dostává další hubičku. Za chvíli jdou kolem dva turisti z Polska, kteří se taky přidávají. Čili máme tady takovou malou Varšavskou smlouvu. Češi, Polaci, Východní Němec a zástupce SSSR. V naší hospůdce se zavírá, takže se musíme přesunout jinam. Klukům z Polska jede vlak kolem půl druhé, takže se přesouváme na vagzal do non-stopu. Nemáme už peníze, takže Davoš ještě něco vybírá v bankomatu. Na vagzale zase pijeme pivo a chudák Klára musí navštívit WC. Musí projít celým zázemím non-stopu, ale prej se radši nedívá doprava ani doleva.


Pátek
V jednu jsme už dost unavení, takže se loučíme s našimi kamarády z Polska a jdeme na autobusak, i když původním plánem bylo nocovat bezpečně za městem. Tady mě napadá geniální nápad, že se nepřikryjeme spacákem a lehneme si přímo na zem, aby nás probudila zima. Je to neuvěřitelné, ale tento blbý nápad se osvědčuje a Klára se ve tři ráno tak třepe zimou, že probudí i nás. Zrovna se k odjezdu chystá minibus do Užgorodu. Rychle kupujeme lístky a nasedáme do busu. Není to zrovna moc pohodlně, ale mě cestování nedělá problémy, takže prakticky okamžitě usínám. Davoš je na tom hůř. Sedí úplně vzadu a když vyjíždíme otevírají se zadní dveře a on je rád, že nevypadává. Celou cestu se pak obává jestli nevypadne on nebo naše batohy. Nejvíc ale trpí Klára. V minibusu jí není zrovna dobře, tak cestu prosedí se sáčkem v ruce. Zrovna, když už ho chce naplnit, se probouzím a jsme v Užgorodě. Rychle vystupujeme a na Kláře je vidět, že to bylo opravdu za 5 minut 12. V Užgorodě jdeme koupit nějaké dárky z cesty a taky se stavujeme na vlakovém nádraží na WC. To je opravdu velice hezké. Sháníme taxi. První člověk chce 15 hř, ale pak sháníme žigulíka za 10 hř, což je pohoda. V klidu nás doveze na hranici a my můžeme překračovat pěšky dlouhou řadu stojících aut. Odbavení je sice samé razítko, ale probíhá to vcelku rychle, mnohem rychleji než případným autobusem. Tak a konečně jsme skoro doma v EU. No není to žádný velký skok, řekl bych pozvolný přechod z Ukrajiny, kulturně i jazykově. Autobus do Košic nám těsně ujíždí, ale to vůbec nevadí, protože za dvě hodiny jede další a my se aspoň dáme trochu dohromady. V 10 tedy nasedáme do autobusu. Kláře stále není moc dobře a v Micholovcích na autobusáku si dovoluje pokřtít místní kanál. 12:15 jsme konečně v Košicích a přemýšlíme co dál. Klára je zralá spíš na postel, ale za chvilku se jí dělá líp, takže si jdeme prohlédnout krásné centrum tohoto východoslovenského města. Chceme se podívat na Rally Košice, která tu dnes startuje. SMS od kluků, kteří vyjížděli ze Zlína a mají nám poslat, kde se potkáme stále nepřichází, takže určuji nejpravděpodobnější místo setkání a přemýšlím jak se tam dostat. Vlak do stanice Ružín se mi zdá nejlepší, takže kupujeme lístky a zanedlouho vystupuje v naprosto opuštěné stanici, kde není ani cesta. Mezitím dochází sms od kluků a nám je jasné, že celou RZ musíme projít pěšky. Trvá nám to asi dvě hodiny a konečně se potkáváme. Povídáme si zážitky z cest a sledujeme rally. Ta končí pozdě v noci, takže už po tmě hledáme místo na spaní. Ani nestavíme stan a kolem půlnoci už spíme pohodlně pod širákem nedaleko přehrady.


Sobota
Na spaní jsme měli docela pohodlné místo, takže si poležíme až do 10:00. Odcházíme se vykoupat do studené přehrady a pak plánujeme něco na jídlo. V místních loděnicích je jen pivo, ale hotel Slivín nám za dobré ceny nabídne vše co potřebujeme. Už dlouho jsme se tak moc nenajedli, takže nám ani není úplně dobře. Není nám úplně jasné jak se dostaneme na vlak, ale za chvilku, protože jsme zkušení cestovatelé tento problém řešíme. V 15:30 jede bus do Janklovců, pak přesedáme a vystupujeme v Margecánech. Na nádražce dáváme pivko a za chvíli nastupujeme na rychlík do Žiliny. Pak přestup do Púchova a tam do Vsetína. Ve Vsetíně jsme docela pozdě, takže už to vypadá, že budeme spát pod stanem, ale Davoš volá Zraďovi a ten nás po půlnoci ze Vsetína odváží autem domů, do postele.


Co dodat na závěr?
Byť jsme se zde zdrželi pouze něco přes týden, Ukrajina na nás působila jako pohodová, levná a bezpečná země. Hory do kterých jsme se dostali, byly mimo Hoverlu v podstatě opuštěné. Dobytek, který se na svahy těchto hor bude vyhánět až za dva týdny nám rozhodně nechyběl, byť jsme díky tomu potkali i minimum domorodců. Horské cesty jsou prakticky neznačené. Těch pár značek, které jsme občas potkali má spíše matoucí funkci. Navíc na nejdůležitějších místech jako jsou křižovatky stejně nebylo žádné označení. Cesta je za dobrého počasí navíc vcelku dobře v dáli viditelná. Výhodou túr je příjemná cesta z hřebene a na hřeben, díky cestám, které využívají místní zemědělci. Nejhorším dojmem na nás působily záchody. Prostě na Ukrajině to není ještě taková tradice. Ceny piva se pohybovaly kolem 8 – 10 kč, polívka podobně. Pořádná porce šašlíku 75 kč. Chleba vyšel tak na 7,50 kč. Navíc každá vesnice má až neuvěřitelný počet obchůdků a dá se v nich sehnat prakticky všechno. A co je nejdůležitější, Čechy tady mají na rozdíl od Maďarů nebo i Poláků hodně rádi, tak si to nepokazme.

Bulharsko 2004 – Rila, Pirin, Sozopol
Rumunsko 2002 – Moldoveanu – Costinesti – Bukurešť
Mont Blanc - 4807 m - Francie - nejvyšší vrchol Evropy

Související odkazy:

Video sestřihy nejen havárií
Nástrahy rally
Ostatní podniky


 
Top 5 článků za 14 dní
Reklama
".: Ukrajina 2005 – Polonina Čorná hora, Polonina Svidovec" | Přihlásit/vytvořit účet | 1 komentář(ů)
Body

Za obsah komentářů je zodpovědný uživatel, ne provozovatel těchto stránek

Re: Ukrajina 2005 – Polonina Čorná hora, Polonina Svidovec (Body: 0)
podle Anonymous kdy Čtvrtek, 30 Červen 2005 @ 11:38:28

Ahoj, diky za aktualni info, chystame se tam asi za tyden a je prijemne vedet vic. Navic je to fakt hezky napsany. Jirka


[ Odpovědět ]

  






Error. Page cannot be displayed. Please contact your service provider for more details. (29)


Webhosting poskytuje: PC servis Zlín - Ing. David Zvonek
webmaster: Ing. David Zvonek, spolupráce Lukáš Vičánek
na obsahu stránek se podílí: Ing. Pavel Zvonek, Zdeněk Vladyka, Ing. David Zvonek, Štěpán Forman a další


© Copyright RS-Příluky. Stránka potřebuje 4.619056 vteřiny k natažení.