Na Vysočinu jsme přijeli ve čtvrtek. Na ředitelství soutěže v Okříškách jsme vyzvedli itinerář a vydali se trénovat první dvě rychlostní zkoušky. Byly povoleny pouze tři průjezdy a skutečně na každé RZ stáli pořadatelé s razítkem. Druhý den se trénovaly zbývající úseky Horní Újezd a Kojetice. A právě tady nám nastaly první potíže s tréninkovým vozem. Místo kontroly rozpisu opravujeme výfuk a já mám pomalu obavu, že nestihneme technickou přejímku. Tu sice stíháme, ale tyto dva úseky máme projety pouze dvakrát, jako profesionálové v mistrovství světa, což rozhodně nejsme. Technickou procházíme v pohodě, ale nějak nám při zkoušení přileb špatně funguje intercom a tak sháníme přilby nové. No jsou to docela nervy.

Je sobota ráno a Mira Tarabus nám ze Zlína veze nové přilby. Ještě před startem rally přijíždíme do servisu, kde mechanici nastavují pásy, připevňují nový intercom a mění kola. Do předu dáváme tvrdou směs a do zadu měkkou. Vše je nachystáno a tak vyrážíme směr Okříšky. Na ředitelství rally zjišťujeme náš startovní čas a s vozem se dostáváme před startovní rampu, která tou dobou vlastně neexistovala neboť její konstrukce nevydržela váhu startovních vozů a musela být odklizena. Tak tedy startujeme. Přejíždíme do servisu, tady zkoušíme přilby a jedem na přejezd na první RZ. Cestou zahříváme gumy. Nervozita stoupá, ale už stojíme na startu. Připomínám Danovi jeho krátké působení na loňské Kopné: "Jestli s tím práskneš na jedničce tak bude obrovská ostuda." Dan mě uklidňuje: "Všechno je v pohodě pojedeme v klidu."

Ručička startovních hodin se blíží k nule, startujeme: "400 díry pozor horizont zprava váže levá čtyři sto …" už tady jsou vidět první stopy ven. Letíme dál, na mostě to trochu uhlo, ale v pohodě, po okresce kalup a už jsme v první vesnici, dál je to hodně rychlé až po dobržďování na most, horizont před Petrovicemi radši trochu prodáváme, ale to už se blíží populární šotolinový úsek v závěru, mírný bok na most levá "čtyři 200 levá pět 300 cíl" a já si oddechuju, magické kouzlo první rychlostky jsme pokořili. Špička N2 nám dala přibližně 10s a to nebyla taková hrůza. Důležité bylo, že jsem se uklidnil já i Dan a konečně jsme mohli začít závodit. Na pěkném Radoníně bylo hodně zimního posypu což dělalo RZ ještě náročnější. V polovině RZ stojí partička z RSP, ještě loni jsem tu stál s nimi a pozoroval jak v lese končí Bičákovo Saxo. Nemávají na nás z bezpečnostních důvodů, aby to Dana nějak nenažhavilo. Vykružujeme vracák na hlavní a dál uháníme po okresce. Při vjezdu do lesa vidíme v příkopě Pospíšilovu Hondu. Posádka nezvládla nepříjemnou klouzavou pravou šestku do lesa. V lese je to hodně velký fofr až do cíle RZ. Zdá se nám, že jsme zajeli poměrně dobře, ale časy nemůžeme porovnat, protože časoměřičům chybí spojení se stopkou. Až v servisu jsme se dozvěděli, že jsme zajeli dokonce druhý čas, před chybujícím Barvíkem. Rally dále pokračuje erzetami, které jsme projeli pouze dvakrát a já mám trochu obavu jak bude rozpis sedět. RZ H. Újezd je hodně rychlá a každá chyba v rozpisu by se mohla krutě vymstít. Vše sedí výborně. V Horním újezdě je spousta vytahaných kamenů a já úplně cítím jak mi mlátí přes podlahu do noh. Do Vacenovic se přilétá ve velké rychlosti a je zde několik zajímavých klouzavých zatáček. Erzeta končí rychlou rovinkou se dvěma horizonty, ten druhý raději prodáváme, protože po něm následuje v letmém cíli nepříjemná pravá šest. Posledním úsekem první poloviny soutěže je nejdelší přes 11 km dlouhá RZ Kojetice. Krátce po startu mi sjíždí mikrofon z intercomu a Dan mě vůbec neslyší, a tak musí hodně zpomalit než se dá všechno do pořádku. Před obcí Kojetice chytáme největší krizovku celé soutěže. Dan ve 170 km/h honí Hondu ve smyku na cestě a já už si prohlížím betonový propustek v příkopě. Vše se ale seběhlo strašně rychle a není ani čas na to myslet, mažeme dál. V cíli této RZ nám naměřili třetí čas třídy N2 s nevelkou ztrátou na nejrychlejšího Štěpána a tak jsme spokojeni. Následuje kontrola přeskupení, tady komisaři kontrolují špéry, ale my se kontrole samozřejmě vyhýbáme. Máme za sebou polovinu soutěže, a jsme na třetím místě s půlminutovým náskokem na čtvrtou posádku. V servisu s našim prozatímním výkonem panuje velká spokojenost.

Rally pokračuje druhým kolem. Na Petrovicích se toho nedá moc vymyslet, ale první, na jistotu jetý průjezd zlepšujeme o tři sekundy. Na druhém Radoníně si docela věříme a zdá se, že jedeme hodně dobře. Před vracákem u Radonína máme v rozpisu "200 pravá tři pět váže levá devět klouže." Periferně vidím, že Dan šahá na ručku říkám si proč to dělá. V průběhu celé soutěže máme problémy se servem při malých otáčkách. V pomalých úsecích se nám velmi špatně zatáčí a navíc Honda je známa malou funkčností ruční brzdy. A už je to tady. Zadek se neurval a my pomalu míříme do příkopy proti svahu. Bum a já si říkám tak to je náš konec. Diváci se na nás dívají a já si říkám proč tady vlastně chodí, když nemají zájem posádkám pomoct v těchto situacích. Když sleduji rally já, tak je pro mě vytažení auta na cestu priorita číslo jedna a mohu říct, že mám v těchto situacích bohaté zkušenosti. Naštěstí přibíhají pořadatelé ve žlutozelených vestách. Nejde to lehce, ale nakonec nás ven dostanou. Podle hlasu cítím, že Dan je na tom dost špatně. Pořád opakuje "já su p.ča, proč to dělám." Rychle se hledám v rozpisu a zdá se mi, že Dan to chce ještě do cíle dohnat. Je to klasická situace. Chyba, pak velký spěch a pak velká rána. V hlavě mi bleskne vzpomínka na Štemberovo působení na Šumavě. Zdá se mi, že něco klepe na kole a nemám z toho zejména v rychlých pasážích dobrý pocit. Ve stopce zjišťujeme, že jsme ztratili hodně času a dost nás to mrzí. Za stopkou pak znovu zastavujeme a jdeme zjišťovat škody. Příčinou klepání kola byl zřejmě urvaný plastový kryt, který vyděláváme. Na několika místech jsme praskli nárazník a držák světla, jinak se zdá, že je vše OK, včetně geometrie. Při přejezdu na sedmičku se lehce zapotím, když si s námi trochu zalaškovali pořadatelé. Vím, že jsme tam kdy máme být, ale není mi jasné proč to neodpovídá itineráři. Po chvilce zjišťuji, že má itík zpřeházené stránky. Před startem další RZ se ptám čtvrtého v pořadí Michala Bartončíka jaký měli čas. Dozvídám se, že měli taky problém na Radonínské RZ a tak bychom měli být stále na třetím místě. Nechám se ujistit od Dana, že nechce nějak blbnout. "Ne pojedeme pořád svoje," odpovídá mi. V některých místech je to už hodně vyházené a je třeba dávat velký pozor. Jedem svoje a zajíždíme druhý čas, tato RZ nám nevím proč docela vyhovuje. Při přejezdu na poslední RZ už ve voze panuje docela pohoda. Časovky vychází poměrně natěsno, ale máme trochu času a tak plkáme s okolními posádkami. Naposledy si před startem bouchneme pěstmi o sebe a jdeme do nich. Zase kalup, úsek před Čáslavicemi se mi moc líbí, je to rychlý přílet do vesnice přes dva horizonty po kterých následovaly dva protahováky ukončené nudnou odbočkou za dům. Klasické divácké místo, je zde nejvíc lidí a já si říkám proč nejdou někam na pořádné protahováky, kde se trochu jede a ne se tady dívat na tu nudu. Na místo, kde jsme měli v prvním průjezdu krizovku Dana několikrát upozorňuji, ale ten o něm ví a jede o rychlost míň. Vracák v Kojeticích už raději bez ručky a dál valíme po rychlé okresce. V samém závěru RZ vidíme na pravé straně za příkopem v lese Vršínského Felícii. Měl velkou smůlu, co cíle zbývalo pár zatáček. Tak a máme to za sebou, podáváme si ruce a odjíždíme do posledního servisu.

Tady se dozvídáme, že jsme opravdu dojeli na třetím místě. Máme velkou radost, protože nám velice nikdo nevěřil a většina našich fanoušků očekávala ranu. Našim cílem bylo dovést auto do cíle a spokojeni bychom byli i s pátým místem. Když však neodstartoval pro poruchu Štembera využili jsme šanci, která se nabízela. Naše jízda určitě nebyla bez chyb. Rezervy máme zejména při odhadnutí dobržďování a na čistotě stylu. Také já jako spolujezdec se mám ještě co učit. Na druhou stranu nám sedí rozpis, který je Dan schopen poslouchat. Zejména tady se projevují jeho několikaleté zkušenosti po boku Milana Kneifela.

Závěrem bych chtěl poděkovat panu Hrabcovi za půjčení Hondy a jeho mechanikům, Pospa rally teamu pod jehož hlavičkou jsme startovali, celému Rallysportu Příluky za podporu a všem našim ostatním fanouškům. Doufám, že letos se ještě na nějakém sprintu potkáme.