Rally2.com rally video videa sprint crash foto fotografie

  
Info
ISSN: 1213-9173
Vydává:
Rallysport Příluky
Šéfredaktor:
Ing. Pavel Zvonek
Vedoucí týmu:
Štěpán Forman
Doporučujeme
Nyní naše stránky prohlížejí 1 host(é) a 0 uživatel(é).


Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde.



  
Barum rally
nejen 2008
eShop.Rally2.com
internetový obchod



 
Zajímavosti

.: Ukrajina 2006 – prodloužený víkend na Polonině Boržava
Posláno Čtvrtek, 12 Říjen 2006 @ 10:36:01  Vytisknout  Poslat článek známým
Autor článku: Pavel Zvonek


Ukrajina 2006 – prodloužený víkend na Polonině Boržava
(zážitky z hor i podhůří)
27.9. - 1.10. 2006
1 hřivna = 4,5 kč


Účastníci:
David, Klára, Kolňa a Pavel – který vše zapsal

Když jsem tak přemýšlel, jak využít možnosti prodlouženého víkendu na konci září, napadlo mě nabídnout Kolňovi možná trochu bláznivou možnost, podívat se přes prodloužený víkend na Ukrajinu. Bylo jasné, že času je málo, takže jsem náš výlet musel perfektně naplánovat. Samozřejmě bylo nutno počítat s převelikou dávku cestovatelského štěstí, protože na východě se může stát všechno, o problémech s dopravou nemluvě. Nejpřístupnější v Zakarpatí se zdála být Polonina Boržava, takže jsem nastudoval nějaké informace a těšil se na příjemnou dovolenou. Zakoupili jsme lístek CityStar Vsetín – Michalovce – Vsetín pro 4 osoby (670 Kč/os) a už nic nebránilo našemu odjezdu.

Středa
Je středa odpoledne a já s bráchou odcházím z domu a na jídlo máme jen řízek na cestu. Davoš mě přesvědčuje, že to musí stačit, protože Kolna určitě jídlo jako vždy přestřelí. (budoucnost opravdu ukázala, že Kolňa byl jídlem opravdu velice dobře zásoben) Moc mu nevěřím, takže po tom co se autobusem 15:30 ze Zlína za 50 Kč i s batohem dostáváme do Vsetína, raději ještě pár drobností na jídlo nakupujeme. Na vlak 17:06 do Žiliny máme ještě chvilku, takže k duhu přichází velice slušný Bernard v místním Tipsportu. Pro jistotu voláme Kláře která jede z Brna a dozvídáme se, že vlak je narvaný k prasknutí a navíc má zpoždění. Nakonec nám Klára v kupé i podrží místo, takže v klidu cestujeme do Žiliny. Tady se nám daří vyrobit první chybku. Pozdě si všímáme rychlíku do Košic, který nám těsně ujíždí, takže musíme pokračovat původně plánovaným IC Gerlach. Nedochází mi však, že se zde musí platit místenka, takže jsme nuceni vytáhnout z kapes neplánovaných 80 Sk. Aspoň, že máme chvilku, takže Davoš s Kolňou můžou jedním Staropramenem (25 Sk) zavzpomínat na Bar Migréna, kde před léty velice zvesela trávili čekání před přestupem při odjezdu z Vysokých Tater domů. Číslování vagónů IC Gerlach je nejenom nad naše síly, takže s několika dalšími cestujícími bloudíme po vlaku. Nakonec jsme na svých místech ve vagónu typu letadlo. V kupéčku bysme se asi cítili líp, ale nějak to zvládáme po desáté do Košic. Jsme už docela z cestování unavení, ale hned spěcháme na navazující (22:41) vlak do Michalovců. Před půlnocí jsme v setmělých Michalovcích. K naší smůle jsem si nezjistil, kde se nastupuje na autobus do Sobranců. Na vlakáči to bohužel není a na autobusák je to ještě kus cesty. Přesto jdeme pěšky, odhodláni bus stihnout. Už to pomalu vzdáváme a přemýšlíme, kde se složíme v tomto čtyřicetitisícovém městě, když v dálce vidíme světla autobusu a nedalekou zastávku. Rychle se k ní rozeběhneme a opravdu je to náš bus. Paráda – bylo to s velkým štěstím a o fous. Představa noci v Michalovcích nás nelákala. Necelou půlhodinu nám trvá cesta do Sobranců, malého východoslovenského okresního městečka nedaleko hranic s Ukrajinou. Zajímavostí tohoto místa je, že se zde údajně nachází nejvýchodnější Gay club na Slovensku, možná v EU, s názvem Jánošík. Všude je už úplný noční klid. Není divu, blíží se první hodina ranní. Kolňa má přesto velkou žízeň, takže navrhuje najít nějaký bar. Skutečně po chvíli něco nacházíme, i když to v něm vypadá docela divoce. Dáváme si dvě piva a valíme na pár hodin spinkat na pole za město. Je po druhé hodině ranní.

Čtvrtek
Po necelých 4 hodinách spánku se mi před šestou ranní nechce vůbec vstávat. I Davoš by radši spal, ale jsme v poměru 2 / 2 přehlasováni. Probouzejícím se městem míříme na nádraží. Kolňa má velkou potřebu jít na záchod a já ho za chvilku následuji. Čas 6:27, kdy jede náš autobus se přiblížil a Kolňa si záchod ještě opakuje. Už to vypadá, že autobus pojede bez nás, ale vše se těsně daří stihnout, takže za 45 Sk míříme do Užhorodu. Přestože je hranice skoro prázdná, trávíme zde asi hodinu. Vypsat imigrační kartičku, zodpovědět několik otázek kam jedeme, jaké máme nože a konečně míříme do západoukrajinského města nad řekou Už. Únavou usínáme všichni kromě Kolni, který má premiéru v bývalém SSSR. Je z toho tak nadšený, že okamžitě na nádraží zjišťuje všechny informace pro naši další cestu. Dáváme si čiburek plněný výborným kořeněným masem a někteří i WC pro otrlé na autobusáku. Je však třeba zmínit, že oproti loňskému roku zde už teče voda, takže není nutno použít naplněné PET-lahve. Měníme prachy (25 euro) v bance, ale jsme docela znechuceni trváním formalit. Když Kolňovi a Kláře nechtějí vyměnit nějakou bankovku, že nemá rožek, jdeme raději dokončit proces výměny k vekslákovi na nádraží. Tady je transakce bez problémů a bleskurychlá. 10:30 odjíždíme maršrutkou (10 Hř) do Svaljavy. Cesta dálničního typu na Lvov je docela kvalitní. Občas nás však překvapí koňský povoz v odbočovacím pruhu. Za necelé dvě hodiny jsme v lázeňském městě Svaljava. Oproti Užhorodu je daleko méně výstavnější. Jsme docela utahaní, takže jdeme překontrolovat spoje, které jsme si zjistili už doma. Vše sedí, ale jedou bohužel až za řádnou chvíli. Plánujeme taxíka, ale chlapík, který se nám vnucuje chce 25 dolarů. To nám přijde hodně, takže se jdeme poradit na pivo (2,5 Hř). Kluci si dávají i něco na jídlo. Restaurace je to hezká s příjemnou obsluhou, ale tradičně chybí WC pro hosty. Musíme projít skladem na záchod pro zaměstnance. Po občerstvení jdeme hledat taxikáře, který nám nabídl svezení za 15 dolarů, ale ten už nemá čas. Ani nám to nevadí, Kolňa je totiž spokojený, že pojedeme do Volovce vlakem. Kategorie priměstkij neboli električka nabízí zajímavé cestování na dřevěných lavicích při rychlosti tak do 15 km/h. Před odjezdem navštěvujeme ještě jednu restauraci a po jednom pivu už stojíme na nádraží. Vlak (1,20 Hř) se rozjíždí a vagónem postupuje skupina hudebníků. Melodie je chytlavá, takže jim dáváme pár drobných. Cestou si ještě kupujeme od bábušky výbornou a velice levnou buchtu. Před šestou jsme ve Volovci, sedmitisícovém městečku pod poloninou Boržava. Jdeme ještě do hospůdky s magazínem. Klára se ptá na toaletu, ale ta údajně "něpracujet". Je z toho velice nešťastná, tak jde zkusit štěstí na nádraží. Paní ji jen oznámí: Nět tualjeta, za kolaj .." Smutná se vrací za náma. My jsme mezitím seděli na místní zahrádce, kde jsme se bez ohledu na ostatní hosty taky vyčurali. I Klára tam nakonec musela. Na její obranu je nutno říct, že opravdu nebylo kde a místo za buňkou bylo dle papíru využíváno i pro větší potřeby. Pomalu se stmívalo, takže jsme se vydali směrem do hor. Prošli jsme pod tratí a pokračovali koncem chaloupek stále podél potoka vzhůru do hor. Po asi půl hodině jsme našli perfektní místo na stany. Zbývalo přebrodit potok a byli jsme tam. Za chvilku stály i stany, takže jsme mohli jít i na besedu ke klukům do našeho většího stanu, kterému jsme pro svou rozlohu říkali "turbáza". Řádně unaveni jdeme kolem desáté spát.

Pátek
Předchozí den byl tak náročný, že ležíme ve stanu skoro 12 hodin. Vstáváme až před desátou. Probíhá drobné vaření, kterého se ujímá zejména kuchař týmu Kolňa. Jinak provádíme nějakou tu hygienu v potoku a před 11 vyrážíme. Stoupáme stále vzhůru podél potoka do hor. Cestou pozorujeme neuvěřitelné množství václavek všude kolem. Párkrát přemýšlíme nad správnou cestou, ale jdeme stále dobře. Až u soutoku dvou potoků pokračujeme chybně stále rovně. Cesta se postupně mění na lesní pěšinku, až se ztrácí úplně. Nechce se nám taky se ztratit, takže posíláme Davida nahoru do svahu, aby se pokusil najít správnou pěšinu. A opravdu, po chvilce se mu to daří, takže se i my ostatní můžeme vyškrábat prudkým svahem. Těsně před vstupem na poloninu se rozhodujeme nabrat vodu v nedalekém potoce, abychom ji pak nemuseli pracně nahánět na hřebeni. Po půl jedné jsme konečně na polonině. Počasí se začíná viditelně horšit. Snažíme se zorientovat a přemýšlíme kterým směrem je vrchol hory Temnatij 1343m. Po krátkém odpočinku stoupáme strmě vzhůru. Asi po deseti minutách prudkého výstupu zjišťuje Klára, že někde ztratila příruční dalekohled. Ihned se spouští dolů a jde ho hledat. Chudina, toto jí opravdu nezávidíme. Mizí nám z dohledu nejen Klára, ale i okolní kopce zahalené v mlze. Kluci mezitím postupují stále nahoru a neví o dalekohledu. Já čekám na Kláru. Když se po nějaké době vrací bez dalekohledu, už kluky díky mlze ani nevidíme a přemýšlíme, jestli je neztratíme úplně. Úmorně vystupujeme borůvčím stále nahoru až se konečně na hřebeni dáváme dohromady. Jsme nedaleko vrcholu, ale je viditelnost tak 50 metrů, takže se rozhodujeme na kopec nepokračovat a dál se vydal po hřebeni na horu Plaj 1330m. Mlha naštěstí začíná ustupovat, takže můžeme vidět meteorologickou stanici na vrcholu tohoto kopce. Za chvilku už stojíme pod místním vysílačem. Mlha se téměř ztratila, takže můžeme obdivovat prudké svahy nedaleké hory Stij 1681 m. Něco málo svačíme a postupujeme směrem k vrcholu hory Velikij Verch1598 m. 16:30 jsme konečně na jejím oblém vrcholu. Přestože je opar, máme velice pěkný rozhled. Pomalu přemýšlíme nad bivakem a v dálce hledáme plac, kde by to bylo nejvýhodnější. Vydáváme se na další cestu a asi po hodince nalézáme velice pěkné místo. Jen nás mrzí, že je zde trochu nepořádek, proto ho aspoň uklidíme pod kameny. Papírky a konzervy známých značek dávají tušit, kdo zde stanoval před námi. Je velice smutné, že někteří Češi jsou taková prasata, líná odnést si z hor svůj bordel. Je to smutné a ostudné. Přes toto rozhořčení je naše místo na stanování jako stvořené. Rovný plac a perfektní závětří dávají tušit příjemnou noc. Když ještě objevujeme v hloubce pod námi potok, jsme úplně spokojeni. Pro vodu se vydávám já s Kolňou, protože nebude trvat tak dlouho a přijde tma. Klára s Davošem mezitím staví stany. K vodě to není až tak daleko, ale máme strach, že budeme muset k vodě sestoupit několik stovek výškových metrů. Štěstí nám však přeje a tak docházíme k pramenu v podstatě po vrstevnici. Vody nabíráme opravdu hodně. Závěr dne trávíme vařením výborné houbové polívky a čaje. Je pohoda, i když tušíme chladnou noc. Opět navštěvujeme stanovou "turbázu", ale kluci tam mají docela zimu. Na oplátku je zveme k nám do tepla, kde dopíjíme zbytek slivovice. Docela brzo jdeme spát, abychom mohli zítra ráno časně vyrazit.

Sobota
Davošův budík zvoní v 6 hodin a já s Klárou rozhodně odmítáme vstát do ledového tmavého rána. Klukům už byla ve stanu zima, takže jsou venku a vaří čaj. Po hodině už vylézáme taky, i když Klára to hodně zle komentuje. Rychle se balíme a vyrážíme vstříc sluníčku, na východ. V 8 už i na nás útočí první teplé paprsky. Pod námi hluboko v údolí je nádherná inverze. Je to moc hezké. Překonáváme vrcholy Gemba 1491 m a Magura Žide 1516 m. Na hřebeni také přišla vhod malá přestávka. Sluníčko stále více pálilo, takže teplé oblečení z chladivého rána mohlo jít do batohu. Přestávku využíváme i k vysušení mokrých stanů. Velkým úspěchem mužské části výpravy bylo také to, že jsme zde přesvědčili Kláru, aby konečně vyhodila svou sekanou barvy vápencových skal a chuti kyselých okurek. Stálo nás to opravdu dost přesvědčování a šílených historek o otravě jídlem., nicméně se jí Klára nakonec zbavila. Jdeme dále. Vychutnáváme si příjemné počasí a pomalu uvažujeme, kdy budeme u sedla Prislip. Louky začínají pomalu mizet a občas procházíme lesíkem. Už se nám to zdá docela daleko, takže nás Kolňa s Klárou přesvědčuje, že bychom už měli scházet. Jsme s Davošem důrazně proti a stále propagujeme cestu po hřebeni. Přesto asi po další půlhodině v lese začínáme prudce klesat. Je mi jasné, že jsme někde sešli z hřebene. Je ve mě docela malá dušička, protože netuším, kde vylezeme. Naštěstí se cesta po nějaké době rozšiřuje, ale to už dávno nevěříme, že sejdeme do původně plánovaného městečka Mižhirja. Uběhl opět nějaký čas a konečně vycházíme z lesa. Potkáváme ženu a muže chystající dřevo na zimu. Na celé cestě jsme potkali vlastně jen jednoho chlapíka v nástupu na poloninu a pak obsluhu vysílače na vrcholu hory Plaj. Jinak nikoho, koho bychom se zeptali na cestu. Jsme tedy rádi, že vidíme lidi a ptáme se co je před námi za vesnici. Je to vesnice Ťuška, takže k ní postupně pasekami sestupujeme. Procházíme kolem chaloupek a často se divíme jak je řešeno to či ono. Místní komunikace je samozřejmě šotolinová. Rozhodujeme se najít nějaký magazín a tam probrat další strategii. A skutečně po chvilce jeden takový navštěvujeme. Není zrovna ideálně zásoben, ale nechybí velký výběr piva, sušenky a nezbytná vodka – horilka. Je něco před druhou a místní pivko nám velice chutná. Kolňa si oblíbil zejména značku Desátník. Vyzjišťujeme další možnosti a po několika konzultacích s místními se rozhodujeme dojít na hlavní cestu Mižhirja – Volovec a tam si stopnout nějakou maršrutku. Ve velkém horku a po asfaltu proměnlivé kvality procházíme celou Ťušku a před pátou jsme konečně na hlavní cestě. Na křižovatce vidíme bábušku, což bereme jako dobré znamení toho, že za chvilku pojede nějaký bus. Ptám se jí tedy, kdy něco pojede a ona odpovídá: "Já něznaju." Trpělivost těchto lidí je prostě úchvatná a pro nás Čechy naprosto neuvěřitelná. My takovou trpělivost nemáme, takže se rozhodujeme pro stopování. Moc aut nejezdí, ale po chvilce nám zastavuje starý Gaz se sedákama. Nastupujeme a s námi i spokojená bábuška. Řidič bohužel nejede až do Volovce, takže za chvilku vystupujeme. Davoš využívá čas a rychle běží do nedalekého magazínu koupit vodu. Stopujeme znovu a za momentík nám zastavuje klasický tranzit. Sice nemá sedáky, ale to nevadí. Uvelebíme se i se starou bábuškou na podlaze a vychutnáváme jízdu na hrbolaté silnici s totálně vymlácenýma tlumičema. Několikrát dokonce vyskočíme z podlahy, ale dobrá nálada nám nechybí. V šest jsme ve Volovci, tedy zhruba dle plánu. Všechno prostě perfektně vychází. Jdeme na nádraží koupit lístky na vlak. Trošku se dohadujeme, kdy do Užhorodu vyjet, ale nakonec vítězí varianta 4:45 s tím, že si dáme nějaké jídlo a za vesnicí chvilku pospíme. Objevuje se však zádrhel – lístky už nejsou, takže bereme lístky na vlak 1:17. Teď už zbývá jen koupit nějaké zásoby a hurá na jídlo. Paní z magazínu se ptáme, kde je nejlepší se jít najíst. Doporučuje nám restauraci. Bohužel, jak se v ní dozvídáme, tak kuchařka je vedle na svatbě, takže si dáváme aspoň pivo (3 Hř). A ještě navíc Staropramen (5 hř) na porovnání. Každému chutná víc něco jiného, u mě vítězí Ukrajina. Odcházíme tedy do nedalekého motelu. Je zde velice pěkné prostředí a dokonce dělené splachovací WC. Začínáme borščem a nějakým řízkem, Klára si dává plněné placky. Jsem pořádně najezený, ale kluci to je jiná liga, takže ještě před fajrontem zaměstnají kuchařku na mase s rýží. Nakonec si dáváme i nějaké ty místní vodky. Kolňa chce utratit co nejvíc, takže ještě navrhuje láhev sektu, ale tu mu zamítáme. Do odjezdu našeho vlaku zbývá ještě čas, takže se doptáváme na nějaký noční podnik. Za chvilku už sedíme v nedalekém baru Fortuna. Je zde příjemně, takže po jednom pivu už s barmanem a chlapíkem, který trávil vojnu až v dalekém Vladivostoku, probíráme ukrajinskou vojenskou techniku o které se dozvídám, že je mnohem lepší než "amerikanskaja". Souhlasím a málem na místě po dalším pivu vyhlašujeme USA válku. Odcházíme, ale před odjezdem vlaku ještě zkoušíme místní populární hrací automaty na ulici. Sice mám strach, že vyhrajeme nějakou velkou sumu hřiven, ale Kolňa mě uklidňuje, že když tak koupíme v Užhorodě Volhu a pojedeme domů autem. Za chvilku už jede vlak. Rychle nacházíme náš vagón číslo tři. Každý máme svoje místo, ale Klára má strach spát ve druhém patře. No je pravda, že je to docela vysoko a navíc jí to připomíná časy dětské dvoupatrové postele. Když její trápení a slzičky uviděl náš děžurnij, slitoval se nad ní a přesunul z přízemního místa jednu rodinku. Tady už to pro ni bylo mnohem lepší, takže sotva jsme dosedli, už jsme spali.

Neděle
Před pátou zastavujeme v Užhorodě. Cítím se docela odpočatý. Cestu jsem celou prospal, takže uběhla velice rychle. Jdeme na nádraží, kde se ještě snažíme utratit nějaké hřivny. Kupujeme si místní hamburgr a piva na cestu i do zásoby. Ještě stíháme zvládnout hygienu na místních pěkných záchodech a už míříme ven na taxíka. Kolňa samozřejmě nechce jet žádným západním vozem, bereme tedy na hranice starého žigulíka (15 Hř). Cestou se nám otvírá kufr, takže ho řidič musí pořádně přivázat. Inu, veze velký náklad. Za chvilku jsme na hranicích. Na ukrajinské straně to jde docela rychle, i když musíme chvilku budit spícího celníka. U Slováků čekáme než nás pustí do haly na podrobnější prohlídku. Jsou udiveni, že nemáme žádné cigarety a docela rychle nás odbavují. Venku jen odevzdáváme lísteček o kontrole a formality jsou za námi. Měním čas na středoevropský – je něco po šesté. Bus do Michalovců nám jede až 10:05, takže se rozhodujeme pro bivak na místním neobhospodařovaném fotbalovém hřišti. Po deváté se budíme a po zabalení věcí odcházíme na bus (58 Sk s batohem). V 11 jsme v Michalovcích a chvilku času do odjezdu vlaku využíváme k návštěvě hospody. Škoda, že se přes sympatickou nabídku jídel nevaří. 12:34 odjíždíme do Košic, kde přestupujeme 14:15 na rychlík do Púchova. Cesta ubíhá docela rychle, zvlášť když ji zpestřujeme návštěvou jídelního vozu a sledováním nádherné slovenské přírody s méně nádhernými cikánskými ghety. Přes naše zpoždění v Púchově na nás vlak do Lidče ještě čeká. Málem si však ke konci cesty neodpustíme velkou chybu, když se v běhu chystáme nastoupit na lokálku směr Trenčín. V Lidči vystupujeme a rozhodujeme se ještě pro krátké pokračování cesty do Lidečka. Máme trochu času, takže jdeme naši cestu uzavřít pivem Bernard do hospody v Lidečku. Platíme a spěcháme na bus v osm hodin. Ten přijíždí tak namačkaný, že nechce vzít ani dvě ženy před námi. Poslední možný spoj na naší cestě nám tedy nevychází. Jsem dost znechucený a zase nadávám na to, že není dokončena železnice z Vizovic do Valašské Polánky. Nezbývá nám než zavolat Zraďovi, který nás už po několikáté zachraňuje a odváží do Zlína. Před desátou večerní se tak dostáváme do Zlína a hodnotíme naši akci jako velice úspěšnou.

Závěr
Zakarpatská Ukrajina potvrdila naše dobré zkušenosti z loňského roku. Navíc se nám zdálo, že i za ten rok zase postoupila o nějaký ten krůček dopředu. Nepříjemné zkušenosti jsme vlastně zase ani neměli. Jen ten autobus do Zlína co nás nevzal a neuvěřitelné množství bordelu, co Češi natahají do hor.

Související odkazy:

Video sestřihy nejen havárií
Nástrahy rally
Ostatní podniky


 
Top 5 článků za 14 dní
Reklama
".: Ukrajina 2006 – prodloužený víkend na Polonině Boržava" | Přihlásit/vytvořit účet | 1 komentář(ů)
Body

Za obsah komentářů je zodpovědný uživatel, ne provozovatel těchto stránek

Re: Ukrajina 2006 – prodloužený víkend na Polonině Bor (Body: 0)
podle Anonymous kdy Čtvrtek, 12 Říjen 2006 @ 14:18:04

No vidíte a Prachovka mě lákal do Turecka ;-)


[ Odpovědět ]

  






Error. Page cannot be displayed. Please contact your service provider for more details. (21)


Webhosting poskytuje: PC servis Zlín - Ing. David Zvonek
webmaster: Ing. David Zvonek, spolupráce Lukáš Vičánek
na obsahu stránek se podílí: Ing. Pavel Zvonek, Zdeněk Vladyka, Ing. David Zvonek, Štěpán Forman a další


© Copyright RS-Příluky. Stránka potřebuje 4.883471 vteřiny k natažení.