Rally2.com rally video videa sprint crash foto fotografie

  
Info
ISSN: 1213-9173
Vydává:
Rallysport Příluky
Šéfredaktor:
Ing. Pavel Zvonek
Vedoucí týmu:
Štěpán Forman
Doporučujeme
Nyní naše stránky prohlížejí 2 host(é) a 0 uživatel(é).


Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde.



  
Barum rally
nejen 2008
eShop.Rally2.com
internetový obchod



 
Zajímavosti

.: Černá hora 2005
Posláno Středa, 25 Leden 2006 @ 00:01:16  Vytisknout  Poslat článek známým
Autor článku: Pavel Zvonek


Černá hora 2005
(dlouhá cesta vlakem, pohoří Durmitor, Jadran)
29.9. – 8.10. 2005

1 euro = 30 Kč
100 Yu dinárů = 33 Kč
100 Hu forintů = 11,2 Kč
100 SK korun = 75 Kč

Účastníci:
Jen Klára a Pavel – který vše zapsal


Někdy na jaře jsem si koupil průvodce Černou horou a začetl se do popisu zdejší nádherné přírody. Poté co jsme ještě před prázdninami stihli navštívit Ukrajinu, zjistili jsme, že po sezóně by nebylo špatné ještě vyrazit do bývalé Jugoslávie. Slovo dalo slovo a tak jsem začal s Klárou plánovat cestu do této země. David už od počátku nejevil zájem se k nám připojit, takže jsme se, ač neradi, rozhodli pro cestu ve dvou lidech. Jako nejvýhodnější způsob cesty se jevilo využití vlakové jízdenky City star, se kterou bychom se poměrně jednoduše a docela levně mohli dostat až na pobřeží Jadranu. Poté následovalo tradiční dlouhé hledání co nejvýhodnějších spojů. Toto plánování je sice zdlouhavé, ale mě docela baví, takže jsem se po chvíli stal znalcem železnic Slovenska, Maďarska, Srbska a Černé hory. Jelikož nikdo z nás neměl z Jugoslávie žádné zkušenosti, bylo třeba trochu nastudovat místní města a hory. Přečetli jsme si na netu několik cestopisů a udělali si představu, kam se chceme podívat. Neměli jsme nic konkrétně vymyšleno, ale uvažovali jsme o pohořích Durmitor a Maglič. Podrobnosti jsme chtěli doladit ve vlaku. Vypadalo to vše pohodově, když jsem asi týden před odjezdem narazil na webu černohorských železnic na nenápadnou poznámku o výluce na srbských drahách. A výluka to nebyla ledasjaká. Jednalo se o faktické přerušení spojení mezi Srbskem a Černou horou a oblastí Nového Sadu. Byla to pro nás velká podpásovka, neuvěřitelně komplikující naši dopravu a cenu spojení. Začali jsme dokonce uvažovat o zrušení akce, ale nakonec jsme si s Klárou vzájemně dodali optimismu a předstartovní potíže v nás ještě vzbudily větší odhodlání. City star tedy padl, takže jsem zvolil klasickou cestu s kombinací zpátečních mezinárodních jízdenek, výhodnou dohodu železnic Slovenska a Maďarska a zpátečních jízdenek mezi hraničními stanicemi. Srbsko náhradní dopravu neorganizovalo, takže v Jugoslavii jsme chtěli zaimprovizovat. Před cestou jsem se revolučně rozhodl pro batoh velikosti 40 litrů. Klára šla ještě víc do extrému a věci balila do batohu velokosti 30 litrů. Bylo jasné, že toho moc neuvezeme, takže nás ani nepřekvapila igelitová taška s jídlem, kterou jsme dovezli až do hor, než se dal zbytek jídla nacpat na záda. Co se týká oblečení, do batohu se mi vlezla jen šustka, kalhoty, flíska, tričko, sandály a trocha spodního prádla. Tímto jsme odbyli přípravy a těšili se na akci.


Čtvrtek
Po obědě jsem se tradičně na poslední chvíli chystal, takže mě později velmi mrzely chybějící spoďáry. Myslel jsem na ně hlavně, když jsem se třepal v noci zimou ve stanu. Taky na pár chutných kousků jídla, které zůstalo doma, jsem v Černé hoře smutně vzpomínal. S Klárou jsme se potkali v Otrokovicích. Vlak měl odjíždět 14:29, ale měl 10 minut zpoždění, což mě zachránilo, protože bych ho díky svému pohodovému přístupu při odjezdu, možná ani nestihl. Koupili jsme jízdenku Otrokovice – Kúty – Otrokovice a vydali se vstříc naší cestě. V Kútech jsme vystoupili a koupili si jízdenku Kúty – Kelebia – Kúty za 1414 Sk. Byla trocha času, takže jsme si šli dát pivko do místní putyky. Tady se mi podařilo zaperlit při slovenské obdobě soutěže riskuj. Na rozdíl od soutěžících jsem dokázal přesně odpovědět na všechny otázky o regionech Slovenska, čím jsem si získal i Klářino uznání. 16:12 sedáme do IC směr Budapešť. Hlavní město Maďarska nás vítá deštěm. Chytře tady využíváme znalosti němčiny na nádraží a kupujeme jízdenku Kelebia – Subotica – Kelebia za 550 forintů. Tak a teď máme zaplacenou i cestu zpět z hraničního srbského města. Potulujeme se po oproti prázdninám nezvykle prázdném nádraží. Máme čas a když vidíme vlak do města Kiskunhalas, rozhodujeme se pro cestu s přestupem, směrem k hranicím se Srbskem. Osobní vlak je naprosto přetopený a cestování není moc příjemné. Cestou se nám ještě daří "pronikat" do tajů maďarštiny a k našemu údivu už po třetí výzvě chápeme informaci průvodčího, že náš vlak má výluku, takže si cestu zpříjemňujeme ještě cestou autobusem. Pak opět přesedáme na vlak a za chvilku jsme v setmělém městě Kiskunhalas. Máme čas takže vyrážíme na prohlídku tohoto města. Jsme utahaní, takže za chvilku sedáme v místní herně a objednáváme pivo. Stojí 205 forintů a je docela hnusné. Přináší nám ho barman, jako vystřižený z filmu o výbojích Maďarů v Horních Uhrách. Dáváme ještě jedno a valíme směr nádraží. V 02:06 nám jede rychlík. Mohli bychom s ním až do Subotice, ale noc nám připadá bezpečnější v malém maďarském příhraničním městečku Kelebia. Ve vlaku se paní průvodčí nějak nezdají naše lístky, ale nakonec vystupujeme v Kelebii. Ta není tak malá, jak jsme předpokládali. Dlouho bloudíme a hledáme konec města, kde bychom bezpečně rozložili stan. Nakonec nalézáme místo v blízkostí kolejí v malém lesíku. Z poklidného místa se několikrát v noci stává noční můra, díky vlakům projíždějícím kousek od nás. Ve stanu je to takový randál, že přemýšlím jestli nestanujeme přímo na kolejích. Několikrát se totiž zdá, že vlak projíždí přímo našim stanem, takže se s obrovským úlekem budíme.


Pátek
Už v 7:30 máme budíček. 8:35 jede totiž lokálka, která nás převeze do Srbska. Na hranicích v Subotici trochu zmatkujeme, ale konečně jsme v srbské Vojvodině. Složitě přepočítáváme kolik dinárů vyměníme. Ještě více zmatkujeme kvůli času. Myslíme si, že v Jugoslávii platí východoevropský, ale na nádraží mají stejný jako my. Přemýšlíme jestli se neposunoval čas a jsme hodně zmatení. Za 240 dinárů kupujeme lístky do Nového Sadu a vydáváme se na prohlídku Subotice. Je to docela pěkné město, se silným maďarským vlivem. V 11:06 konečně odjíždíme a v 13:30 vystupujeme v Novém Sadu. Zkušeně okamžitě přestupujeme na bus a za 330 + 20 dinárů za batoh se vezeme do Bělehradu. Novi Sad se z autobusu jeví jako pěkné město, které by stálo za prohlídku. Projíždíme přes Dunaj a pod námi pozorujeme zbytky nosníků, které před leteckým útokem sil NATO neubránily ani lidské štíty. Po docela nudné cestě jsme v 15: 40 v Bělehradě. Tady opět trochu složitě kupujeme lístky do Podgorice - 2288 + 430 dinárů za lehátko. Jdeme si prohlídnout město. Silně prší a to co předvádí místní řidiči snad překonává i Bukurešť. Všude je strašný rachot, každý troubí, odstřikuje voda a z výfuků se valí šílený smrad. Autobusáci nemají problém vyložit svůj lidský náklad třeba uprostřed rušné křižovatky. Na zelenou tady chodíme snad jen my dva a to ještě dáváme pořádný pozor. Přes silný déšť si jdeme prohlédnout jeden z pravoslavných kostelů. Cestou sledujeme pozůstatky bombardování. Zejména poškození vládních budov bylo obrovské. Bomby se však nevyhnuly ani bytovému domu, jak jsme se dozvěděli z pomníku při čtení jmen obětí. Stále prší takže se jdeme schovat na pivko. Dáváme si hned tři slušné piva Weifert za 70 dinárů. 23:10 nám to jede a my se strašně těšíme na premiéru v lehátkovém voze. A je to paráda.


Sobota
Noc je opravdu pohodlná. Kolem sedmé se pomalu budíme a můžeme obdivovat překrásnou trať plnou tunelů a mostů. Netušíme, že za pár měsíců se zde odehraje největší železniční neštěstí v historii Černé hory. Vysoko v horách je bílo, ale že je to sníh, si raději nechceme připustit. 8:40 přijíždíme do Podgorice. Všude je klid a pohoda. Ve vlaku jsme se rozhodli, že na túru vyrazíme z horského střediska Žabljak. V 9:15 vyjíždíme do Nikšiče. Přesto, že se tady vaří nejvyhlášenější černohorské pivo, není to moc pěkné město. Všude špína a odpadky. V parku svačíme a přemýšlíme jak dál. Naštěstí natrefíme na minibus s odjezdem 11:10. Cesta stojí 5 euro, ale je nádherná. Opravdu velký zážitek. Shodli jsme se, že pro návštěvu Černé hory by se nemuselo snad ani vylézat z auta. 13:40 jsme v Žabljaku a je to velký šok. Všude sníh, mlha a velká opravdu velká zima. Vůbec nevíme co dál, tak jdeme zapřemýšlet do hospody. Třetinka piva stojí euro a je tu velká zima, no není mi moc do smíchu. Rozhodneme se, že vystoupíme k Černému jezeru a tam se uvidí. Ve stánku před hospodou se prodávají 2 litry piva za 1,3 euro, což nám opět zlepšuje náladu. V okolí jezera je docela pusto, takže si ho v klidu prohlížíme. Bohužel společnost nám začíná dělat smečka psů a není to moc příjemné. Snažíme se jich zbavit, ale je to bezvýsledné. Konečně nacházíme místo na stan v blízkosti pramene vody. Bohužel naše smečka nás stále hlídá. Kolem 20:00 jdeme spát.


Neděle
Noc byla překvapivě vcelku teplá. Probudili jsme se kolem 8:30, ale ještě jsme polehávali. Samozřejmě nás stále hlídala smečka psů, takže jsme museli vařit ve stanu. Pak však přišel nepříjemný zvrat. Naši pejsci samozřejmě štěkali na každého, kdo procházel pod námi na cestě, takže se náš nenápadný úkryt změnil v prozrazené stanoviště. V 10:30 nás tak upozornili pánovi v zeleném oblečku – jinak také místnímu pracovníkovi horské služby, takže se náš nocleh přes všechny výmluvy prodražil o 12 euro pro oba. No co se dá dělat, není to tak hrozná částka. Rychle balíme stan a jdeme ho usušit k cestě. Ve 12 už definitivně vyrážíme směr Ledena pečina, což je ledová jeskyně pod vrcholem Oble glavy (2303 m). Procházíme kolem Černého jezera a pak prudce stoupáme lesem. Za hodinu od jezera jsme u rozcestníku a pokračujeme směr Obla glava. Postupně také přibývá sněhu. Od pouhých zbytků, až po souvislou pokrývku. Je docela mlha a jen občas vykouknou okolní štíty. Máme docela obavu, aby v tomto členitém terénu nenapadl sníh, čímž bychom ztratili cestu zpět do údolí. Snažíme se proto vzhůru postupovat opatrně, tak abychom měli jistotu návratu. Postupujeme nahoru až k opuštěnému salaši Stari katun. Je tu pořádná mlha, viditelnost tak 15m. Občas na chvíli ztratíme cestu, takže musíme pořád dávat pozor. Chvílemi začíná vykukovat sluníčko a ukazuje nám mohutnost okolních hor. Konečně jsme po, díky sněhu, náročném výstupu u jeskyně. Odpočíváme a chystáme se sestoupit dolů. Díky čerstvému zmrzlému sněhu to moc nejde. Z jeskyně jde smrtelný chlad a voda, která je na dně nám docela nahání strach. Dovnitř se teda raději nepouštíme a opět stoupáme vzhůru z propasti. Uvažujeme jestli budeme pokračovat po neznámé silně zasněžené cestě, nebo se vrátíme k noclehu na Stari katun. Volíme neznámou cestu, ale po chvíli ve sněhu ztrácíme směr, takže raději volíme známý sestup. Za chvíli již opatrně sestupujeme. Uběhne něco kolem hodiny a jsme zpátky na salaši. Přemýšlíme kde přespíme. Salaš není zrovna nejčistější, takže musíme stanovat. Vybíráme pěkné místo se závětřím pro ovce. Je kolem 17:00 a příjemné počasí. Hledám nějaký pramínek, ale až když pořádně napínáme uši, slyšíme ve skalách kapání vody. Musím vylézt do pukliny ve skále, ale tady voda teče jen malinkým čúrkem. No co se dá dělat. Chytře se mi daří postavit pet láhev a po hodině můžu zase vylézt do pukliny a plnou ji vyzvednout. Je opravdu příjemně, i když se západem slunce klesá teplota. Něco málo uvaříme a už uleháme do letních spacáků. No moc teplo mi v noci není. Navíc, když pořád přemýšlím co budu dělat až nás napadne medvěd a smečka vlků. Vím, že to vysoce pravděpodobně nehrozí, ale osamělost dvou lidí v horách přináší i takové myšlenky. Proti medvědovi si tak chytám kapesní nožík, píšťalku, blikačku a foťák. Přestože nás obavy neopouští, usínám s úsměvem nad svou proti- medvědí výbavou a pocitem docela silného chladu.


Pondělí
Ráno se opravdu vydařilo. Je krásně, což nám usnadnilo rozhodování kam dál. Vše vypadá dobře, takže dnes zaútočíme na nejvyšší vrchol Durmitoru – Bobotov kuk (2523 m). Budíme se kolem 7:30 a po nezbytných fotkách ranní inverze sušíme stan a vaříme. Bohužel přes noc náš pramínek vyschnul, takže musíme vařit ze sněhu. Kolem 10 odcházíme. Za chvilku jsme u rozcestí, ale tentokráte pokračujeme směrem na Bobotov kuk. Opět stoupání. Po nějaké době procházíme úzkou soutěskou a za chvíli jsme na salaších Lokvice. Jsou už opuštěny. Prudce traverzujeme do výšky 1965 m v kotlině Biljegov do. Tady je docela hodně sněhu. Dál pokračujeme do doliny Valoviti do. Jsme pod sedlem pod Bobotovým kukem a čeká nás přechod nepříjemného suťoviska. Je to ve sněhu velice náročné, neustále se musí dávat dobrý pozor kam šlapeme. Přechod nám trvá nečekaně dlouho a je to opravdu hodně nepříjemné. Navíc nás čeká výstup do sedla, který nám dává taky docela zabrat, pěkně pleteme nohama. Několikrát musíme odpočívat, až se konečně dostáváme do sedla. Tady nás čeká silný vítr a řádná zima. V sedle se nadechujeme k rozhodujícímu výstupu na vrchol, je to ještě tak půlhodinka. Batohy necháváme v sedle a já už vidím, jak si je nějaký medvěd odnáší do brlohu. Přesto pokračujeme prudce vzhůru. Cesta vede nepříjemnými sněhovými plotnami až do dalšího sedla. Tady chceme horu traverzovat. Díváme se do doliny, je to obrovské převýšení. Pokračujeme, ale po chvíli nás zastavuje nepříjemná prudká sněhová plotna, končící až kolmým svahem. Dlouho stojíme nad tímto nebezpečným místem a přemýšlíme co dál. Nakonec vítězí rozum, ale kousek pod vrcholem to hodně bolelo. Jsem moc smutný až si utírám slzičku, ale snad příště, říkáme si s Klárou. Sestupujeme zpátky do sedla k batohům. Je už hodně hodin, takže sestupujeme dál, ale je to hodně náročné. Po kolena se brodíme sněhovými splazy a občas musíme slézat po skále. Poté následuje vcelku pohodlný traverz a hodně nepohodlný závěrečný výstup do sedla, kterým překonáme hradbu hor směrem ke Škrčku jezeru 1723 m. Máme toho dost, ale při sestupu ze sedla musíme dávat stále hodně pozor, neboť je tu hodně míst na spadnutí. Sil už moc není, ale zvládáme být ostražití až do údolí. Tady pletu nohama a několikrát zakopávám únavou. Přemýšlíme, kde přespat, ale všude je skála a kameny. Nakonec docházíme až k chatě, nabíráme vodu a chceme pokračovat. Už jdeme dál, když nás dobíhá náčelník místní stanice a jediný člověk, kterého jsme v horách potkali. Říká nám, že dál se nedá stanovat. Sice se u chaty platí nějaký poplatek, ale máme toho dost a tak s povděkem rozděláváme stan u chaty. Vždyť už je 17 hodin a máme řádný hlad. Děláme něco na jídlo a pořádně unavení jdeme spát. Tentokráte bez strachu z medvěda. Je docela příjemně, jen fouká silný vítr.


Úterý
Po klidné noci se budíme do příjemného rána. Dokonce mi ani nebyla zima, nebo teda aspoň ne moc. Sušíme na sluníčku věci a platíme za nocleh 5 euro za oba. Fotíme se s náčelníkem a za chvíli pokračujeme směr Sušičko jezero (1140m). Neměla by to být těžká cesta, ale už po chvíli zjišťujeme, že naše stezka je po jarních lavinách zavalena spadanými stromy. Procházka se mění v pravé peklo s častým blouděním a hledáním cesty. Není to nic příjemného, ale jde to zvládnout. Po hodině se dostáváme k vodopádu Skakala, nejvyššímu v Durmitoru. Díky tání sněhu to tu neuvěřitelně hučí, a to i v puklinách hluboko pod námi v zemi. Opět bloudíme v lavinovišti a překračujeme spadené stromy. Po další hodině se konečně blížíme ke konci údolí. Konečně jsme u jezera. Teda spíše vysušené prohlubně. Jezero se plní jen při jarním tání. Procházíme přes dno až k místní opuštěné chatě. Tady svačíme a u vydatného pramene nabíráme vodu. Chceme dále pokračovat k vesnici Nedajne, ale nikde nevidíme rozcestník. Nakonec se zorientujeme a postupujeme táhlými serpentinami směr vesnice. Je to stále nahoru, ale po hodině toho už máme dost. Opět pořádně nabíráme výšku. Na vrcholu cesty se lesní svahy rovnají v pastevecké loučce. Vybíráme příhodné místo na stan. Je pěkně a tak rychle něco pojíme a hodně unaveni jdeme brzo spát. Večer nás opět pronásledují myšlenky na medvědy a vlky. Noc však probíhá klidně, i když je zima a asi dvakrát mě budí auta jedoucí po nedaleké šotolinové cestě.


Středa
Vstáváme do oblačného rána. Klasicky ráno vaříme a sušíme stan. Bohužel máme jen málo vody, takže se nemůžeme napít do sytosti a sníh už tady není. Co se dá dělat, musíme dál. Za chvilky jsme v pastevecké obci Nedajné, ale nevidíme tady ani živáčka. Procházíme překrásnou náhorní plošinou, strmě zakončenou hlubokým kaňonem. Plošinou se vine nádherná cesta, od vesnice už asfaltová. Jdeme stále nahoru až se po několika hodinách dostáváme na křižovatku v naprosto opuštěném místě. Na řadu přichází buzola. Určuji směr a vyrážíme. Po chvíli zastavujeme auto, jehož posádka nám říká, že jdeme na špatnou stranu. No nevadí, otáčíme to teda správným směrem a asi za půl hodiny jsme ve vysokohorské obci Trsa. Je taky hodně opuštěná, ale po chvíli nacházíme obchod a kupujeme si pivo. Začíná se horšit počasí a začínají na nás dopadat první kapky deště. Ještě, že odcházíme z hor právě včas. Pivo je značky MB a 2 litry stojí 1,20 euro. Paní z obchodu si jde za námi popovídat ven. Zkouší naše batohy a podivuje se nad jejich váhou. Za chvíli začíná pršet stále víc a my uvažujeme nad návštěvou nedaleké kavárny. Už se zvedáme, když k nám přichází paní z obchodu a nabízí odvoz dolů do města Plužinje. Samozřejmě přijímáme. Cesta je to dlouhá a Ladou Nivou nejezdíme každý den. Cesta je to naprosto neuvěřitelná, plná mostů a tunelů, vše v překrásné přírodní scenérii. Dolů k přehradě Piva je to neuvěřitelné převýšení. Posádka vozu se vyloženě baví naším úžasem. 13:30 děkujeme za svezení a vystupujeme ve městě. Stále prší. Dopíjíme pivo z hor a já u nějaké paní, znalé angličtiny zjišťuji, kdy nám to jede. Přesně v 15:00 nám jede minibus do Nikšiče. Čekáme na svůj bus, když Klára začíná zmatkovat a žene nás do podnikového spoje továrny Fabrika Elektroda. Naštěstí jsem zanedlouho její pochybení poznal a nemuseli jsme tak odjet na odpolední směnu. Pak už to šlo v pohodě, takže jsme se mohli v klidu třepat strachy z rychlé jízdy na mokré silnici do Nikšiče. Náš řidič to měl naštěstí v ruce, teda aspoň to tak vypadalo, když si zapnul balkánskou hudbu, zapálil cigaretu a mohutně vykládat se spolucestujícími, zatímco řešil obtížné dopravní situace. Za hodinu a něco jsme ve městě. Už cestou jsme se rozhlíželi, kde by se dalo stanovat, ale nevypadalo to moc dobře. Na nádraží se rozhodujeme a hledáme nějaký vhodný flek. Jdeme za město, ale daří se nám jen najít nějaké cikánské gheto. Uvažujeme dokonce, že stan postavíme přímo na nádraží mezi odstavenými vagóny, ale vzpomínka na Maďarsko nás od tohoto úmyslu zradila. Nakonec, v době kdy jsem už propukal zoufalství, nacházíme asi 2 km od nádraží pěknou louku. Spokojení se vracíme do města. Procházíme hlavním bulvárem, který vypadá daleko líp než ošuntělé boční uličky. V baru si dáváme pivko za jedno euro a jdeme nakoupit do bohatě zásobeného supermarketu. U fontány v centru si opět dáváme pivo a svačíme. Kolem 19:00 to začíná ve městě náramně žít. Za hodinu se vyrážíme ubytovat. Jdeme setmělým městem a na vyhlédnutém místě rozděláváme stan. V klidu uleháváme. Je teplo, takže se těším, jak se pěkně vyspím. Asi za hodinu nás však budí neuvěřitelné psí kňučení. Docela nás to vystraší. Mám strach, aby pes na nás někoho neupozornil. Naštěstí se vše uklidňuje, ale v noci se kňučení ozývá intenzivně ještě jednou, takže naše noc je plná nepříjemných pocitů a blbých snů.


Čtvrtek
Na 5:45 máme natočený budík. Rychle se balíme a jdeme do probouzejícího se města. Hned narážíme na bus s odjezdem 6:25 do Podgorice. Cesta stojí 2 euro a za hodinu a půl vystupujeme v hlavním městě Černé hory. Na peróně se rozmýšlíme kam pojedeme k moři. Žádné město mi nic neříká, takže volíme Sutomore. Na nádraží nás neustále otravuje taxikář, který říká, že žádný vlak nejede. My jsme takové hlášky už slyšeli na Balkáně mnohokrát, takže si těžkou hlavu neděláme. Kupujeme lístky a na nástupišti u fontány si čistíme zuby. Vlak jede 8:30, ale má půl hodiny zpoždění. Nakonec nastupujeme do zakouřeného vagónu a za necelou hodinu vystupujeme v Sutomore. Jdeme hned k moři. Tam rozbalujeme stan, sušíme ho a převlékáme se do plavek. Blbneme v nádherně čistém moři bez lidí. Je tu hodně pusto. Přemýšlíme co dál. V takových situacích je nejlepší dát si pivo (Nikšičko 0,35 euro) a situace se vždy nějak vyvrbí. A skutečně. Po chvíli si nás nachází paní středního věku. Odvádí si nás do pokoje, asi 10 minut od moře. Cena je slušná – 4 euro na noc za osobu. Večer se ještě jdeme projít k moři a čumíme na mladíky, kteří využívají prázdnou promenádu k testování rychlosti svých aut.


Pátek
Budíme se před osmou. Vaříme nějaké jídlo a jdeme zjistit, jak je to s odjezdem vlaku. Na nádraží kupujeme lehátko do Bělehradu. Musíme si koupit ještě lístek do Podgorice a už jsme kompletně vybaveni jízdenkami do Bělehradu. Vracíme se k moři a vylézáme na nedalekou pevnost a pozůstatky opevnění ze 2. světové války. Na nepřístupnou tureckou pevnost Haj – Nehaj, která se tyčí nad městem bychom to nezvládli, tak aspoň tato náhražka. Dneska už není takové horko jako včera, ale přesto se koupeme. Ve 13:00 se jdeme odubytovat a s batohem jdeme opět k moři. Je to taková pohoda a tak přežíváme až do večera. Na večeři jdeme do restaurace. Klára si dává guláš 2,5 euro a já čevapi 2,5 euro a šopák 1,5 euro. No pořádně jsme se najedli. 22:40 nám jede vlak, takže přímo z restaurace míříme na nádraží. Naposledy slyšíme naše oblíbené "putnički za Beograd!" čili "cestující do Bělehradu!" a vyrážíme směr hlavní město. Ve vlaku nám průvodčí dává vlastní kupé, no prostě paráda.


Sobota
Před osmou přijíždíme do Bělehradu. Měníme dináry a v 8:15 nám jede bus do Nového Sadu. Na autobusáku trochu zmatkujeme, protože si nevšímám, že jsme s jízdenkami dostali i žeton umožňující vstup na nástupiště. Pořád nechápu co po nás u vstupu chtějí , takže nakonec nás už zoufalá ochranka pouští služebním vchodem. V Novém Sadu jsme rychle, už v 9:45. Rychle se přesunujeme na nádraží a už 9:55 jede vlak do Budapešti. Kupujeme docela drahé lístky do Subotice a cestou jen nasazujeme lístky, které jsme koupili při cestě do Černé hory jako zpáteční. Jde to dobře, dokonce v Maďarsku není ani výluka. 15:45 jsme v Budapešti na nádraží Keleti. My však máme lístky z nádraží Nugáti a vlak jede už v 16:15. Poznáváme jaké je to zaběhat si v maďarské metropoli. S mapou v ruce a batohem na zádech letíme po chodníku a zběžně kontrolujeme složité názvy maďarských ulic. Ty 3, 4 kilometry běhu těsně zvládáme před odjezdem vlaku. Usedáme do vlaku pěkně vyřízení. Vlak je to pomalý a nudný, ale přesto dorážíme šťastně do Břeclavi. 20:48 jede vlak do Otrokovic. Na závěr cesty jako bonus vychytáváme skupiny ožralých lidí. No není divu, burčáková sezóna je v plném proudu a nejeden z účastníků končí svou pouť ve vlaku. Přes všechny útrapy se naše cesta chýlí ke konci. Přestupujeme v Otrokovicích na lokálku a přesně 22:41 vystupujeme na Příluku. Naše zpáteční cesta z pobřeží černohorského Jadranu nám tedy trvala přesně jeden den a jednu minutu.


Závěr
Takže jsem konečně na konci svého popisu. Co ještě napsat? Už to z předešlých řádků jistě vyznělo, ale Černá hora je opravdu nádherná země. Plná hor, údolí a divokých řek. Občas jsme měli pocit, že jediné rovné místo v této zemi je na nádražích. Prostě pro milovníka divoké přírody opravdu paráda. Výpravu jsme zvládli pouze ve dvou, což nebyl úplně ideální počet pro případ nějakých velkých problémů v horách. Na druhou stranu byla naše dvojčlenná skupina hodně akceschopná, nemuseli jsme se s nikým dohadovat a dokázali si, že takovou cestu zvládneme i bez nosičů vody :-)


 
Top 5 článků za 14 dní
Reklama
".: Černá hora 2005" | Přihlásit/vytvořit účet | 0 komentář(ů)
Body

Za obsah komentářů je zodpovědný uživatel, ne provozovatel těchto stránek
  






Error. Page cannot be displayed. Please contact your service provider for more details. (19)


Webhosting poskytuje: PC servis Zlín - Ing. David Zvonek
webmaster: Ing. David Zvonek, spolupráce Lukáš Vičánek
na obsahu stránek se podílí: Ing. Pavel Zvonek, Zdeněk Vladyka, Ing. David Zvonek, Štěpán Forman a další


© Copyright RS-Příluky. Stránka potřebuje 4.684758 vteřiny k natažení.